Obrazy, které mi vznikají pod rukama, cítím již od začátku jako velmi nezávislé a samostatně se vyvíjející bytosti. Provázejí mne procesem, který často souvisí s nějakým tématem, které zrovna zpracovávám ve svém životě. Nemaluji vyčerpaná ani ve špatné náladě - to prostě nejde. Naopak - musím být zcela a úplně nabitá dobrými zážitky, inspirací, mít na to klid a tu správnou, pořádně natěšenou náladu.

Když jdu malovat, tak cítím, který papír nebo plátno si mám zrovna vzít, jaký druh barev, jaké odstíny mne zrovna přitahují a jak je použít. Tu mne obraz brzdí a pomalu roztírám barvy jako med, tu jeho energie nabere otáčky tak, že štětce, hadřík a ostatní pomůcky nestíhají a doslova do toho "vjedu" rukama.

Roztírám, maluji, tečkuji a obraz často v určité fázi naznačí "dost" nebo "pausa" a já musím přestat, protože nevím, necítím, jak dál. Třeba i několik měsíců nebo dokonce i let!, než se vše uleží, poskládá a uzraje a mohu pokračovat. A i kdybych chtěla proces uspíšit, tak to prostě nejde, dokud nepřeklenu tu určitou fázi či posun v životě či myšlení, prostě - dokud k tomu nedozraju.