OBEJMUTÍ SMRTI

Když se setkáte se smrtí, život už nadále nezůstane stejný…

A my se setkaly. Ale nedotkla se mě. Obejmula mě. Sevřela mě do svého tichého a mrazivého tajuplného náručí. A když jsem se s tím vypořádala, chytila mě znovu. A znovu. A znovu.

A i když jsem nezemřela já, cítím, že umřelo něco ve mně.
Velmi těžce hledám smysl života. Mám pocit, že většinu času jen jsem. Všechno kdysi důležité zešedlo a vybledlo.

Ale to nejdůležitější zesílilo – moje děti.
Jejich blízkost si vážím nad zlato.
V dětech asi opravdu žijeme dál…

Hledám zase chuť žít a radovat se. Dost mi poslední měsíce chyběl chlap po boku, ale všechno jsem zvládla i bez něj. Ne že bych z toho byla nadšená. Na začátku sice ano, zvedlo se mi konečně sebevědomí, ale pořád to zvládat sama člověka taky brzo přestane bavit, takže už jsem víceméně rezignovala, vím o svých démonech a nechci na tom lpět.

Ale přesto občas cítím, jak vedle mě je. Můj duší nádherný, statečný viking s otevřeným srdcem. Když je nejhůř, představím si, že se choulím do jeho obejmutí a v tom pocitu se vyplakám do zapomnění.

Hůře se mi hledají chvíle plné naplnění.
Také méně často přichází těšení se na tvorbu.
Neříkám, že tu tyhle momenty nejsou. Jen jich je míň.
Ale když přijdou, vychutnávám si je jako nikdy dřív.

Rozhlížím se po lidech kolem mě a hořce shledávám, jak jsme my lidé nedokonalí, naše mysli přetékají strachem a slabostí a naše srdce jsou sevřená zraněními a těžkostmi.

Poslouchám je, jak mluví a nemám co říct.

Přijde mi, že cokoliv řeknu, je zbytečné. Stejně nikomu nepomůžu, stejně si každý musí pomoct sám a pokud se nachází v pozici oběti, žádná motivace zvenčí mu nepomůže, ta síla se musí vzedmout zevnitř, když přijde poslední kapka. Osudová záležitost. Zářez. Dno.

Nemám co říct a přesto se z toho musím občas vypsat.

Rozhostilo se ve mně zvláštní ticho.

Tarra, 17.11.2022