PONĚKUD OSOBNÍ PŘÍBĚH
…o masážích, rozchodu a temné noci duše. A také o soucitu, radosti z přátelství a znovuzrození.
Kdysi mi jedna vědma řekla, že vidí v mých dlaních sluníčka. Vůbec jsem to nechápala a masáže mne vůbec, ale vůbec nenapadly… Já? Dlooouhou dobu bezdotyková bytost? Když na mne někdo sáhnul, oklepala jsem se, trhala jsem sebou, nesnášela jsem to, zvlášť od cizích nebo ne tak blízkých lidí. Ale čas plynul, bloky se rozpouštěly, masky padaly, cit se probouzel…
A poslední roky jsem začala malovat hodně strukturované, na dotyk zajímavé obrazy. A nesmírně ráda jsem se jich dotýkala a hladila je. A nejen je, měla jsem a mám stále velkou potřebu dotýkat se věcí, stromů, trávy, hlíny, kamení…
Možná mi všechny tyhle obrazy už dávno chtěly říct, že se mám dotýkat nejen barvami, ale i dlaněmi…
Teď přijde ta možná navenek nesouvisející část příběhu, ale je neopomenutelná a hraje v této životní hře důležitou roli – na podzim v roce 2020 jsem se rozešla se svým manželem – po 10 letech manželství a po dlouhém období, kdy jsme řešili, jak to bude s námi dál, co by šlo a nešlo. A prošla si dost temným obdobím – nejprve jsem byla dva měsíce nemocná – měla jsem atypický zápal plic (a nemohlo se dlouho přijít na to, co mi vlastně je), prokašlala a proplakala jsem skoro každou noc. Další dva měsíce jsem dokašlávala a cítila, jak mi chrastí v hrudníku a ještě déle jsem se z toho hrabala psychicky. Říká se tomu také temná noc duše. A jsou to přesně ty skryté chvíle, které nikdo nevidí, které tahle doba internetu, sociálních sítí a instantních fotek neukazuje.
Fakt jsem nečekala, že mě to tak semele – i fyzicky, přestože jsem věděla, že už v tomto vztahu za daných podmínek nemohu pokračovat. Teď zpětně jsem si uvědomila, že prostě nenávidím něco jen tak vzdávat. A taky jsem si uvědomila, že jsem ještě další rok podvědomě doufala, že se třeba něco změní. Že se změním já. Nebo on. Ale tohle já prostě po nikom nemůžu chtít, aby se měnil. Kvůli mě. Ne kvůli sobě. Kdoví, jestli to vůbec jde v některých zásadních věcech a nastaveních. Možná. A možná, že to bylo tak, že jak postupně shazuji své masky a odkrývám, kdo skutečně jsem a nejsem, tak už prostě nejsem ta, která tu byla před 10 lety. Málokdo asi zůstává stejný – a přesto v lecčems stejní zůstáváme.
Každopádně jsem měla obrovské štěstí, že jsem si včas uvědomila, že už je toho na mě moc a nezvládám to, když jsem zjistila, že už nechci mluvit ani se svou nejbližší kamarádkou, že nechci vstávat, starat se o nikoho a o nic, natož o sebe pečovat. Jedno osudné ráno, kdy jsem se tu mátožně potácela a přemýšlela, jestli si vůbec mám dělat snídani, oblékat se nebo jen tupě hledět do zdi, jsem si uvědomila, že je zle, překonala jsem se, zavolala jsem svojí kamarádce a vše jí vyklopila. Každý den jsme byly alespoň v malém kontaktu, abych se z toho vyhrabala. Vděčím jí za hodně. Díky, Leni.
A po tomto období přišlo období hýčkání. Každý týden jsem si dopřála minimálně jednu masáž nebo jinou péči. A nechyběl ani hladivý pokec s novou kamarádkou čarodějkou Mončou, která mi dávala úžasné šamanské masáže pro moje vyčerpané tělo.
A tahle moje nová kamarádka – s tou jsem omládla o deset let. Co o deset. O patnáct, možná o dvacet! Ty jo, to vypadá, jako bych byla stará – ale nejsem. Vůbec! Život teprve začíná! Neskutečná energie! To jaro bylo to „nejjarovatější“ jaro, které jsem kdy zažila. Mohla jsem ochutnat to být konečně sama sebou, absolutně autentická, zažít si do morku kostí, že energie a duchovní kecy jsou součástí života stejně jako rozebírání chlapů a mluvení sprostě, užít si nekonečný smích až z hloubi břicha kvůli debilitám, chechtat se jak puberťačky… a probrat spolu každej prd. Doslova! Absolutní otevřenost a autentičnost. Svoboda.
A po každém našem setkání jsem měla pocit plných baterek, uvědomění, že jsem, kdo jsem a nestydím se za to, že jsem v pořádku, v duši mám mír a všemi těmi nekončícími záchvaty smíchu jsem si vždy připsala pár let života navíc.
A toto blízké setkávání a pravidelnou intenzivní sebepéči bych doporučila každé ženě, která se potřebuje dát dohromady – dobít dlouhodobě vybité baterie, rozsvítit se, najít sama sebe, svou ženskou stránku a svůj směr.
A – už se pomaličku blížíme k tomu proč a jak – tahle kamarádka čarodějka, co mne každý týden masírovala, si chtěla udělat masérský kurz.
A já jsem takhle v březnu nebo kdy to bylo postávala před zrcadlem, koukala se na sebe a povídala si často sama se sebou. A říkám si: „Tak, co, lásko moje, co teď budeš dělat se svým životem? Nemáš vztah, jakej bys chtěla, podnikání Ti nefrčí tak, jak bys chtěla, nebydlíš tam, kde bys chtěla… Co budeš dělat? Kam půjdeš?“ – „Nevím, teď nevím nic…“
Zároveň jsem velmi silně cítila, že potřebuju toto období ničeho. Ticho před bouří. Opravdu. Vnitřně jsem cítila, jak je tento bod nula důležitý, protože z toho něco vznikne. Semínko v hlíně. Na povrchu se nic neděje, ale vevnitř už to bublá, už to puká, už to leze, už to ROSTE!
A jednou si takhle stojím před tím zrcadlem, v klidu a míru se koukám na to NIC a najednou mi jakoby nic do ucha cvrnkne myšlenka: „Co takhle udělat si masérský kurz?“
A moje taky já – „Tyvole! Zase další nová věc???! Není to jen proto, že si ho chce udělat ta kamarádka? Nejsem ovlivněná tím, že furt chodím na masáže? No, víš co, miláčku, necháme to do rána a uvidíme. Nápadů míváš spoustu, ale u máločeho vydržíš nebo je to udržitelnej nebo dobrej nápad. A když Ti to v hlavě vydrží, podíváme se na to znovu.“
Ale ta myšlenka nikam neodběhla a zůstala se mnou.
Říkám to kamarádce – hned druhý den jsme totiž měly náš čarodějnický sněm. A víte co? Další den mi poslala odkaz na masérskou školu, kde si chtěla dělat kurz, že se zrovna nějaké kurzy chystají. A jestli do toho teda jdem?
Šly jsme. Okamžitě.
Dostala jsem se tím úplně do nové energie, krásně mě to nastartovalo do života. Nové prostředí, noví lidé, nové zážitky… a zažehlo to ve mně touhu vzdělávat se víc. A protože jsem trochu šílená, tak jsem se přihlásila asi na čtyři různé kurzy najednou. Masérský, vztahový, práce s krystaly a spirituálně-podnikatelský. A hlásím se na další. Vzdělávání a nasávání nových informací mě fakt baví. Zpětně vidím, že jsem to trochu přepískla, dost jsem pak nestíhala, ale už se to zase rovná.
A těchto investic rozhodně nelituju, protože se mi konečně ukázalo, k čemu to moje nenasytné nasávání informací a zkoušení nových věcí je.
Začala jsem věci vnímat jinak.
A vše se mi propojilo dohromady.
Přišla mi vize, jak všechny moje široširé znalosti a dovednosti propojit do úžasného pobytu pro ženy a jejich napojení se na sama sebe. (viz. Dlouhá cesta)
A přestože je to pro mě překvapivě naplňující, nemasíruju nijak často. A asi ani nebudu, protože se chci věnovat především malování. Ale říkám si – i kdyby ta jediná věc, kterou mi ten kurz přinesl, byl návrat do života, stálo mi to za to.
Přeji vám všem, abyste nemuseli takové hluboké věci a bolesti prožívat. Možná to patří k životu, možná to patří ke mně k té mé citlivosti a hloubce. Každopádně mě to naučilo mnohému. Především obrovskému soucitu. Už vím, proč se říká, že je rozvod druhým nejtěžším traumatem v životě hned po smrti někoho blízkého. Je rok 2024 a už chápu kamarádku, která se z rozvodu hrabala několik let a pravila, že jí to stálo, cituji: „čtyři roky tvrdý práce u psychologa“.
Rozumím. Chápu. Soucítím.
A děkuji.
A pokud se chcete sami přesvědčit, zda-li mám opravdu v dlaních sluníčka – můžete přijít na masáž nebo si jen tak popovídat. O životě, o obrazech, o bolestech i radostech.
