SMRT ROZDĚLUJE, SMRT SPOJUJE…

„Prosím Tě, Markytko, já bych zase potřebovala objednat kytky na pohřeb…“ – „No větší radost mi teda děláš, když si chodíš kupovat kytky pro sebe do vázy…“ – „No vidíš, a ty už jsem si hodně dlouho nekoupila, budu to muset napravit.“ (a napravila 🙂 )

Říkávám, že se jezdím starat o naše staroušky (tátovy rodiče, 88 a 93 let, až na těžké práce a velké nákupy soběstační, samostatní, úžasní!). Ale nedávno mi došlo, jestli se spíš nestarají oni o mě… U nich totiž cítím poslední dobou domov. Takový domov, který jsem necítila nikde a s nikým. Cítím se být u nich velmi milována a v bezpečí, na jednu stranu sice psychicky podporuji celou rodinu, na stranu druhou potřebuju péči i já.

A tak jim dovoluju, aby mě milovali, aby o mě pečovali – každý po svém – děda svou pozorností a rozhovory o tom, jak jde život – a babička – jak jinak než že upeče, uvaří… A ona to umí tak, jak to umí jen babičky (a moje ségra!), že každé sousto pohladí třikrát i duši. Moje záchrana po náročném týdnu je dovézt jim nákup, obejmout je, děda mi uvaří silné kafe a babička přinese voňavé buchty. A povídáme, vyprávíme, smějeme se i mlčíme se slzami v očích a víme. Vyprávějí mi o svých životech za války, po válce, jak žili a jak to nebyla žádná legrace. A ještě ke všemu jim život ke sklonku života naložil. Vnímám, kolik síly v sobě měli a mají, a co vše zažili a jak si díky tomu všeho dobrého váží.

A když se děda ve šťastných chvílích směje, vypadá se všemi svými vráskami a zářícíma očima jako skřítek Dobby!

Ten pocit domova a blízkosti je o to silnější, že teď furt pendluju sem a tam a cítím se velmi, velmi sama.

Ale řekněme, že je ta péče a pozornost asi prostě vzájemná.

Vzájemně se v těchto těžkých časech potřebujeme. Když smrt rozdělí, zároveň nás zbylé spojí. Pokud jsme tomu otevření.

…

Objednala jsem další smuteční kytice. Dědouškovi odešel nejmladší bratr – benjamínek ze čtyř sourozenců, ostatní tři včetně nejstaršího dědy jsou ještě tady.

Ale už to začalo.

Připravuji se na další odchody tím, že jsem více s nimi a užívám si s nimi každé chvilky.

Protože jsou mi blíž než kdykoliv předtím za celý můj život.

Protože nevím, kdy odejdou.

Protože to může být každou chvíli.

A protože to všichni tři moc dobře víme.

…

Tarra, úryvky ze života a smrti, začátek prosince 2022

OBEJMUTÍ SMRTI

Když se setkáte se smrtí, život už nadále nezůstane stejný…

A my se setkaly. Ale nedotkla se mě. Obejmula mě. Sevřela mě do svého tichého a mrazivého tajuplného náručí. A když jsem se s tím vypořádala, chytila mě znovu. A znovu. A znovu.

A i když jsem nezemřela já, cítím, že umřelo něco ve mně.
Velmi těžce hledám smysl života. Mám pocit, že většinu času jen jsem. Všechno kdysi důležité zešedlo a vybledlo.

Ale to nejdůležitější zesílilo – moje děti.
Jejich blízkost si vážím nad zlato.
V dětech asi opravdu žijeme dál…

Hledám zase chuť žít a radovat se. Dost mi poslední měsíce chyběl chlap po boku, ale všechno jsem zvládla i bez něj. Ne že bych z toho byla nadšená. Na začátku sice ano, zvedlo se mi konečně sebevědomí, ale pořád to zvládat sama člověka taky brzo přestane bavit, takže už jsem víceméně rezignovala, vím o svých démonech a nechci na tom lpět.

Ale přesto občas cítím, jak vedle mě je. Můj duší nádherný, statečný viking s otevřeným srdcem. Když je nejhůř, představím si, že se choulím do jeho obejmutí a v tom pocitu se vyplakám do zapomnění.

Hůře se mi hledají chvíle plné naplnění.
Také méně často přichází těšení se na tvorbu.
Neříkám, že tu tyhle momenty nejsou. Jen jich je míň.
Ale když přijdou, vychutnávám si je jako nikdy dřív.

Rozhlížím se po lidech kolem mě a hořce shledávám, jak jsme my lidé nedokonalí, naše mysli přetékají strachem a slabostí a naše srdce jsou sevřená zraněními a těžkostmi.

Poslouchám je, jak mluví a nemám co říct.

Přijde mi, že cokoliv řeknu, je zbytečné. Stejně nikomu nepomůžu, stejně si každý musí pomoct sám a pokud se nachází v pozici oběti, žádná motivace zvenčí mu nepomůže, ta síla se musí vzedmout zevnitř, když přijde poslední kapka. Osudová záležitost. Zářez. Dno.

Nemám co říct a přesto se z toho musím občas vypsat.

Rozhostilo se ve mně zvláštní ticho.

Tarra, 17.11.2022